Subscribe to Centrum Pohádek
Led
25

Žabí král

Napsala Katka

Už dlouho tomu je, kdy v jednom království vládl starý král a ten měl překrásnou dcerku., o které si povídali lidé v celém království. Princezna si svého mládí a krásy užívala, zpívala a dováděla se svými kamarády na královské zahradě. Za horkých letních dnů chodila nejraději sama k lesu, kde si pod starou lípou hrála se svou zlatou koulí. U staré lípy se třpytila průzračná studánka, ke které se princezna posadila a zahleděná se do ní dívala. Voda byla krásné čirá, ale princezna nikdy až na dno nedohlédla. Když se studánky už dost vynadívala čiré a studené vody se napila, pak si začala pohazovat zlatou koulí. Vyhazovala ji do výšky až koule odrážela sluneční svit a krásně se blyštila. Byla to její nejmilejší hračka. Koule jí však vyklouzla z ruky, spadla vedle ní, odrazila se a žbluňkla do vody. Princezna přiskočila ke studni a ještě zahlédla ve vodě zlatý svit, ale brzy se ztratil. Koule klesala hlouběji a hlouběji až na samé dno. Snad je studna bezedná, pomyslila si princezna a dala se do nářku. “Co se ti stalo, princezničko? Naříkáš, že by se i kámen nad tebou slitoval,” uslyšela za sebou hlas, a protože pro slzy neviděla, kdo ji volá, protřela si oči a ohlédla se. Z vody vystrkoval hlavu veliký žabák, vyvaloval na princeznu oči a utěšoval ji: “Neplač, princezničko, neplač.” “To jsi ty, starý žabáku?” podivila se princezna. “Však bych neplakala, kdybych neztratila zlatou kouli. Hrála jsem si s ní a spadla mi do studánky.” “Do studánky?” řekl žabák, “a co mi dáš, když ti tvou zlatou kouli přinesu?” “Co budeš chtít, milý žabáku,” usmála se princezna, “šaty, perly, drahokamy, nebo bys chtěl raději mou zlatou korunku?” Žabák odpověděl: “Nestojím o tvoje šaty, perly a drahé kamení ani o zlatou korunku. Ale jestli mě budeš mít ráda, jestli se chceš se mnou spřátelit a dopřát mi, abych s tebou seděl u stolu, jedl z tvého talířku, pil z tvé skleničky a spal v tvé postýlce, pak se ponořím do studny a zlatou kouli ti donesu.” “Přines, přines,” žadonila princezna, “slibuji ti všechno, co bys rád, jen už mi přines moji milovanou kouli.” Přitom si myslila: Co jen ten hloupý žabák vykládá? Žába patří do vody. Kdopak kdy slyšel, aby žába jedla z talířku! Žabákovi stačilo, že princezna slíbila. Zmizel pod hladinou a za chvilku vyplaval se zlatou koulí v hubě a pak ji hodil do trávy. Princezna radostí poskočila, když kouli uviděla. Zvedla ji, mazlila se s ní, smála se a běžela k zámku a na žabáka raději zapomněla. Ten se smutně vrátil do studny. Druhý den seděla princezna s králem a dvořany u stolu a všichni jedli královské dobroty. Po chvilce se na schodišti ozvalo: pať, pať, pať. Všichni zpozorněli a naslouchali. Ozvalo se žabí volání. Žabák princeznu žádal, aby mu splnila, co slíbila. Od té doby se žabák od princezny nehnul. Museli spolu jíst a pít. Když se najedl a napil dosyta, chtěl od princezny odnést do postele. Ta se rozplakala, nechtěla vzít studeného žabáka do ruky. Princezna si lehla do postýlky a místo, aby žabáka vzala blíž k sobě, mrštila s ním vší silou o stěnu a zvolala: „Teď dáš pokoj, ty hnusná ropucho!“ Na podlahu však nedopadla mrtvá žába, ale živý mladý princ s nádhernýma očima.Vyprávěl jí, jak ho zaklela zlá čarodejnice. Vysvobodit ze studánky ho mohla jenom princezna, která by splnila jeho přání. Povídali si celou noc, až venku začalo svítat. Teprve když venku zahrčel kočár, podívali se z okna. Do nádvoří zámku vjížděl kočár tažený osmi bělouši s bílými chocholy na hlavách. Vzadu stál na kočáru princův nejvěrnější sluha Jindřich, který je odvezl do království.

Tags:

Přidat konentář